Novinky

zpět do rubriky

Rozhovor s tváří Zpravodaje letem kašpařím světem č. 1/2018 Jiřím Andrlem

Jiří Andrle, personální poradce a zprostředkovatel práce Centra Kašpar, kloubí práci a studium na vysoké škole.

S profesním uplatněním nechtěl čekat na dobu po ukončení studia. Kloubí tak práci i studium na plný plyn. Při výběru zaměstnavatele dal na hlas svého srdce. Rozhodl se zúročit svoji empatii a potřebu dělat práci, která mu dává smysl. Loni v létě Jirku oslovila volná pozice poradce v Centru Kašpar, souzněla totiž s jeho osobnostním nastavením.

 

 

Jak je pro Tebe pozice poradce a zprostředkovatele náročná?

U mě je to hodně nárazové, jak ve stylu práce, tak i v otázkách sladění práce a rodiny. Baví mě práce s lidmi, což mi pomáhá to celé zvládnout. Nejobtížnější je pro mě porozumět lidem, vžít se do jejich situace. Mým cílem je, aby lidé dali šanci hledání své životní změny, aby se otevřeli. To je pro mě nejtěžší. Lidé nevědí, co mohou čekat, a přirozeně se obávají.

Co považuješ za svůj největší úspěch?

Vidět individuální pokroky, u každého člověka je to totiž jiné. Je veliký úspěch, když v myšlení uděláme posun dopředu. Velmi mě to motivuje. Mnohdy to trvá několik schůzek. U každého je jiná míra úspěchu. Skrze tyto dílčí úspěchy se lidé otevírají více a více a pak už to jede jako lavina. O to větší radost mám, když se posun podaří u člověka, který to nemá v životě jednoduché. Přicházejí k nám lidé, kteří potřebují a zaslouží si pomoc.  Je skvělé, když se na nás obrátí a můžeme na tom společně pracovat.

Jaké jsou Tvé pracovní cíle?

Snažím se tu práci dělat dobře. Těší mě, když jsou vidět úspěchy. Motivují mě dál se rozvíjet. Když se podaří získat důvěru a umět pomoci napříč v celé šíři naší problematiky. Mým cílem je pracovat s lidmi a pomoct jim.

Jak zaměstnání kloubíš se soukromým životem?

Snad se ve studiu chýlím ke zdárnému konci. Intenzivní zátěž je naštěstí na velmi krátkou dobu. Díky tomu to zvládám, ale je potřeba sebekázeň. Je to o nějaké reorganizaci a dočasně přeskupení priorit. Musím pak omezit svůj soukromý život. Ale tím, že mě moje práce baví, tak mě neomezuje.

Jak se Ti daří určovat si priority?

Osobnostně u sebe shledávám, že intenzivní práce ve stresu přináší větší výsledky. Mám rád věci hotové a mám rád jasno. Nevyhovuje mi dělat na něčem půl roku, každý den chvilku. Musím na sobě pocítit tlak. A stejné je to v osobním životě, neustále člověk musí určovat priority a to mi zpětně pomáhá v té poradenské práci.

Jak vnímáš postavení mužů a žen v naší společnosti – jsou rovnoprávnými partnery?

Člověk se s tím nevědomky setkává každý den. Alespoň mám takový pocit. Ani si to neuvědomujeme. Nerovné postavení je dáno historickým vývojem naší společnosti. A tak to pokračuje až do dnešních dní. I když hodně postojů a názorů se vyvíjí a mění. Vnímám hodně u starších generací zažité standardy. Jak k postavení ženy v rodině, tak i v profesi. Často se s tím setkávám v poradně. Jde o vnímání odborné práce jako domény mužského pohlaví. Přitom jsem přesvědčený, že to tak není a nemusí být. Znám automechaničku a je skvělá ve svém oboru.  Vnímal jsem to tak vždycky, že role pohlaví není vyrovnaná, ale až v Kašparovi jsem si uvědomil, že to souvisí také s uplatněním v zaměstnání.

Sleduješ v souvislosti s postavením mužů a žen nějaký posun mezi generacemi?

Situace se lepší s každou další generací, zvyšuje se míra tolerance k jinakosti. Zase se objevují negativní dopady toho vybočení z řady v nové formě díky třeba sociálním sítím, mám na mysli třeba kyberšikanu.

Je podle Tebe potřeba se otázkám rovných šancí na trhu práce věnovat?

Na trhu práce se to velmi výrazně odráží. V přístupu zaměstnavatelů, ale i v přístupu lidí samotných. Ovlivňuje nás ten strach z vybočení z řady.

Jak je podle Tebe možné podpořit zaměstnanost a nezávislost žen v regionu, kde žijeme?

Já jsem přesvědčen, že znevýhodněním trpí i muži. Ten problém je napříč pohlavím. U mužů určitě v menší míře, ale je to i naopak. Změně u zaměstnavatelů pomáhá vzdělávání a nastavení vstřícného pracovního prostředí. Jde o dosažení dílčích úspěchů, které povedou ke zdárnému cíli. Z pohledu lidí genderové téma není úplně atraktivní.  V oblasti genderových otázek lidé na vzdělávání frontu nestojí. Ale kdo se cítí nejistý, může mu to otevřít oči a začne se na celou věc dívat jinak. Ta obrácená perspektiva je v tom také důležitá. Lidé nerovnost rozložení rolí ve společnosti vnímají nevědomě, protože jsme v tom všichni vyrůstali. A pak jsou takové ty věci, které si uvědomujeme, ale nechceme je měnit, abychom nevybočovali z řady. Roli hraje individualita, vždycky se to týká něčeho jiného a u každého člověka to má jiné dopady.

Čím to je, že hledání práce stále většina z nás nevnímá jako práci?

Dívám se na to trochu jinak. Pracuji především s lidmi, kterým je nad 50 let. Často k nám přichází v situaci, kdy už si naprosto nevědí rady. Už s tím problémem žijí dva, tři roky, někdy i déle. Klíčový okamžik je, když si uvědomí svůj problém a že s ním potřebují pomoc. Často mají nějaké strašáky, třeba v podobě věku, nedostatečné praxe nebo praxe pouze v jednom oboru. Lidé pak mají pocit, že přes to vlak nejede, žijí s tím a dělají práci, která je nebaví. Až to třeba dojde do stádia, kdy práci už dělat nemůžou a najednou si s tou situací neumí poradit. Navíc se vše komplikuje nejrůznějšími závazky, dluhy. Jako zásadní problém vidím v to, že si lidé hledají práci, aby přežili, a ne aby žili v souladu s prací. Pak logicky přichází bariéry, limity. Právě s tím v poradně pracujeme.

Jaké novinky a trendy v oblasti náboru nových lidí sleduješ?

Mám v poradně paní, která byla 11 let u jednoho zaměstnavatele. Nyní hledá práci, ale za tu dobu se celá řada věcí změnila. Změnil se hlavní zdroj pracovních pozic, práci zkrátka hledáme jinak. Jsou nové trendy v sebeprezentaci, v přípravě portfolia. Jinak probíhají výběrová řízení, u pohovorů padají i osobní otázky. Hlavní je uvědomit si, co osobně můžu nabídnout v pracovní oblasti. To pak motivuje lidi na sobě pracovat třeba i za pomoci Centra Kašpar. Obecně k nám lidé přicházejí se seznamem věcí, co neumí. Učíme je naopak pojmenovat to, co umí, co je baví a co chtějí dělat. Lidé pak dokáží změnit své uvažování. Uvědomí si, na čem můžou stavět svůj cíl. Umět si pojmenovat svůj cíl pomáhá.

Co je pro Tebe podstatné v pracovním životě?

Aby práce měla pro mě smysl.

Čeho si nejvíce vážíš v osobní sféře?

Upřímnosti. Ta je nejcennější. A zároveň není úplně trendy.

Jakým heslem se v životě řídíš?

Hesel je plný internet, nesnažil jsem se s ničím ztotožnit. Nejblíž mi je v souvislosti s tou upřímností k okolí i k sobě asi „být sám sebou“.