Novinky

zpět do rubriky

Rozhovor s tváří Zpravodaje letem kašpařím světem č. 3/2017 Alenou Herajn

 

Alena Herajn, zakladatelka komunitní dílny ZAŠÍWÁRNA, maminka 3 malých dětí

Na své práci si nejvíce cení svobody a lidí, kteří ji obklopují. Je pro ni důležité dělat věci, které ji naplňují a zároveň umožňují být s dětmi. Cítí zodpovědnost za svůj podnik a zároveň zažívá velkou míru pracovní i osobní svobody.

 

 

Jaká byla Vaše cesta k Zašíwárně?

Nejprve jsem měla kurzy šití v mateřském centru Lewandulka. Udělat Zašíwárnu jako samostatný podnik jsem se rozhoupala ve chvíli, kdy jsem zjistila, že je tady více lidí, kteří chtějí dělat podobné kurzy. S některými jsme pak spojili síly. Jde i o vybavení dílny šicími stroji a to už není jen tak. V počátku mi hodně pomohla finanční podpora od Úřadu práce. Díky tomu jsem mohla nakoupit šicí stroje. Rozjíždělo se to postupně, i kamarádky mi půjčily vybavení. Na provoz si vyděláme, ale s investicemi je to horší.

 Co bylo při rozhodování nejdůležitější?

Už od mala jsem šila, vždycky mě to bavilo. Když přišly moje děti, zjistila jsem, že mě naplňuje práce s lidmi. Chtěla jsem to nějak spojit s šitím. Baví mě předávat řemeslo dál dětem i dospělým. Kamarádky kolem mě, které byly doma s malými dětmi, neuměly šít a chtěly se to naučit, chtěly v tom pomoct. Hledala jsem, jak to celé propojit. Inspirovaly mě šicí kavárny a komunitní dílny. Alespoň malým kousíčkem tak pomáhám udržet textil v Liberci. Aby se tu vyrábělo a měli jsme povědomí, odkud se oblečení bere, že nemusí všechno být z východu.

Čeho si na své práci ceníte?

Nejvíce chodí ženy, které jsou doma s dětmi. Místo cvičení jdou tvořit a má to pro ně i terapeutický dopad. Proberou, co je trápí a odchází s ušitými kalhotami i s řešením nějakého problému. Nebo alespoň s vědomím, že v tom nejsou sami. To také pomáhá. Zjistila jsem, že lidem chybí tvoření, nepředali si to v rodině, nebo hledají novou realizaci i třeba lidé v důchodovém věku. Ráda sleduji příběhy, které se v Zašíwárně odehrávají. Nedávno přišla maminka se synem, který často ničí kalhoty. U nás se naučil ty kalhoty spravovat. To je fantastické.

Jaké jsou Vaše pracovní cíle?

Chtěla bych pro lidi připravit takový prostor, ve kterém by mohli sledovat celý proces zpracování textilu a výroby oděvů od úplných počátků až po ušití. Chtěla bych tam mít ovce a pak další fáze výroby. Láká mě, ukazovat řemeslo dětem, generaci, která tu bude po nás. Je důležité, abychom to jako společnost nezapomněli.

Jak je pozice náročná z hlediska koordinace?

V dnešní době mi to nepřijde zase tak složité. Můžeme sdílet elektronicky celou řadu věcí a dokumentů. Spolupracuji se třemi lektorkami a jedna kolegyně mi pomáhá šít. Naše koordinace nám moc prostoru nezabere. Někdy ale mívám pocit, že už více mluvím a méně šiju.

Jaký úspěch Vás těší?

To, že lidé do Zašíwárny chodí a chodí tam rádi. Mám dobrou zpětnou vazbu. Vím, že se lidé rozešijí a to mě těší.

Jak zaměstnání kloubíte se soukromým životem?

První rok je hodně hektický, než se to všechno zajede. Až nyní od září cítím, že se to trochu zklidnilo. Ale zase můj muž má více práce, tak se to přelévá. Nemáme v Liberci prarodiče, kteří by jinak rádi vypomohli. Přesto to jde. Mám podporu mého manžela, ta je pro mě velmi důležitá. Pokud by mi ji neposkytl, pracovat nemůžu. Proto je nás v Zašíwárně víc, abychom to zvládli. Baví mě být tam s těmi ženami, ale odpoledne jsou náročná. Také z hlediska slaďování se chci zaměřit na práci s dětmi a školami během dopoledne.

Jak vnímáte postavení mužů a žen v naší společnosti – jsou rovnoprávnými partnery?

Nemyslím si, že by měli být úplně stejní. Máme na světě dělat každý něco jiného. Na to se často zapomíná. Když to chceme mít stejně, tak jsou z toho nakonec ženy nešťastné. Nedokáží všechno stihnout. Mají zastat to co muž a ještě k tomu zvládnout rodinu, být s dětmi a večer mít doma útulno, když přijde muž z práce. To se zvládnout nedá.

Pro mě by bylo fajn, kdyby si společnost začala uvědomovat, že každý jsme trochu jiný a máme tu jinou úlohu. Na druhou stranu ženy také chtějí pracovat. Pomohly by zkrácené úvazky, i když mají své nevýhody. Často se stává, že na zkrácený úvazek odvádí ženy stejnou práci, jen za menší peníze. Je to opravdu těžká situace pro ty, kdo pečují o dítě. A u nás je to většinou žena. Otázkou je, proč by nemohli pečovat také více muži, proč bychom se nemohli vystřídat. Třeba čtyři dny být v práci a jeden den se věnovat dětem a naopak. I pro muže je to těžké, když nemohou být se svými dětmi a rodinami. Je to ohromný tlak na výkon.

Je podle Vás potřeba se otázkám rovných šancí na trhu práce věnovat?

Určitě je potřeba se tomu věnovat a mluvit o tom, jak to je těžké. Přitom to může být i jinak. Vidím, jak je potřeba aby se ženám zvyšovalo sebevědomí, aby si uměly říci o finance, aby dokázaly reagovat správně u pohovoru, když se jich ptají na počet dětí a zajištěné hlídání.  Mně pomohlo, že jsem vyhledala pomoc v začátku podnikání, jsem ráda, že takové možnosti tady jsou. Skupina lidí vás žene dopředu, pomáhá, podporuje a motivuje.

Jak je podle Vás možné podpořit zaměstnanost a nezávislost žen konkrétně v Liberci?

Přijde mi pro začátek dobré, že jsou zde organizace jako Centrum Kašpar. Pomůžou člověku při startu, aby si uvědomil, co všechno může. A pak aby tady byli otevřenější zaměstnavatelé, kteří to vidí. Myslím, že to je často o firemních hodnotách, které mohou zastávat i lidé, kteří tam pracují. Když je firemní kultura na dobré úrovni, pomůže to i rodičům zapojit se do práce.

Co byste vzkázala lidem, kteří se po profesní pauze vracejí do práce?

Aby dělali to, co je baví, nebo to nepřestávali hledat. Rozumím, že je tu tíha vydělat peníze, zajistit rodinu. Ale když pak slyším, jak jsou v práci nešťastné, to není cesta. Lidé pak onemocní a je to vážné. Pak je potřeba přehodnotit, třeba vydělat méně peněz, ale být více v pohodě v práci i doma.

Pro koho je Zašíwárna určena?

Pro každého, kdo se chce zašít a něco si ušít. Takže pro každého.

Na co se lidé v Zašíwárně mohou těšit?

Lidé u nás najdou hlavně klid na tvoření. To je nejdůležitější. A přichází tam samí fajn lidé. Je to dobré místo.

Co je pro Vás podstatné v pracovním životě?

Že se okolo mě nachází fajn lidé, se kterými se mi dobře spolupracuje. A že mě v práci podporuje rodina.

Čeho si nejvíce vážíte v osobní sféře?

Celé mojí rodiny, která je pro mě nejdůležitější. Podporujeme se a vždycky najdeme cestu kudy z problémů.

Jakým heslem se v životě řídíte?

Co tě nezabije, to tě posílí. Dej a bude ti dáno, přej a bude ti přáno.