Zpravodaj č. 3/2018: celý rozhovor – Ivana Riedlová

Ivana Riedlová od patnácti let vede lekce pro děti i dospělé, začínala s aerobicem a posilovacími lekcemi, postupně rozšiřovala své vzdělání o formy body and mind a moderního tance. Svoji práci se snaží slaďovat s péčí o své dvě malé děti.

 

Jste ještě na rodičovské dovolené a co jste dělala před ní?

Rodičovská dovolená mi končí letos v srpnu. Předtím jsem učila na ZŠ matematiku a základy společenských věd i přes to, že mám tuto aprobaci vystudovanou pro střední školu.

 

Jak zaměstnání kloubíte se soukromým životem?

Většinou s manželovou pomocí – dceru jsme si předávali ve městě. Dařilo se nám to, protože manžel má volná dopoledne a já jsem vedla cvičení malých dětí, ta většinou probíhají dopoledne.

U prvního dítěte je všechno nové a náročná je i časová koordinace všech aktivit. Ale u druhého dítěte je to lepší, už máte zkušenosti. Proto nebyl problém, když jsem u druhého dítěte měla i dvanáct hodin týdně.

Ale pomáhaly nám i naše rodiny, jen je to náročnější v tom, že jsou na Moravě.

Žena často na rodičovské dovolené přehodnotí své kariérní priority či své směřování. Došlo k tomu i u Vás?

Já jsem cvičila už od mala. Dříve jsem dělala více aerobní formy cvičení, potom jsem si začala přidávat cvičení zaměřené na body and mind – pilates, jogu.

Vzhledem k tomu, že nás čeká poměrně velká změna – nástup do školky a školy, tak si chci dát pozvolný rozjezd. Takže asi půl roku zůstanu jen u cvičení a potom bych začala učit na zkrácený úvazek. Protože si uvědomuji, že změna bude veliká a chci mít čas a prostor věnovat se našim dětem. Před nedávnem jsem ve firmách začala školit zdravý způsob sezení u počítače. Vidím zdravotní problémy nejen u dospělých, ale i u dětí, např. předsunuté držení hlavy.

Zaznamenala jste během své práce zhoršenou kondici dětí, či dospělých?

Spíše je velká diference. Jsou děti, které vůbec nesportují – mají pohyblivý „jeden prst“. A naopak jsou tu děti, které dělají sport prakticky na profesionální úrovni už od mala. Některé jsou ve svém věku přeposilované. Není to jako dřív různorodý pohyb – šplhání na stromy, běhání, skákání, míčové hry apod. Nemyslím, že je to úplně v pořádku. Protože důležitý je všestranný rozvoj pohybových dovedností, který je základem správného tělesného vývoje.

Jaké plány máte po ukončení rodičovské dovolené?

Po nástupu syna do školky budu pokračovat ve cvičení. A pak budu postupně přidávat i učení. Uvidíme, jak se to všechno podaří skloubit. Od září už máme s manželem naplánovaný rozvrh. Nechávám si otevřený prostor pro firmy a individuální cvičení. I nadále budu cvičit v Endorfinu a v Berušce.

Jaké jsou Vaše pracovní cíle?

V tuto chvíli je pro mne nejdůležitějším pracovním cílem zvládnutí první třídy s dcerkou.

A i nadále spolupracuji se vzdělávací společností v Praze, abych se mohla více posunout směrem k individuálnímu cvičení, zdravotnímu cvičení a výhledově asi i ke cvičení seniorů. V tuto chvíli jsem zaměřená na cvičení centra těla, malé děti to dělají automaticky. Velice mne zajímá zdravotní cvičení, propojení držení těla s různými zdravotními problémy.

Co je pro Vás podstatné v pracovním životě?

Mohu dělat prakticky cokoliv, doma jsme měli hospodářství a není pro mne problém pracovat manuálně. Práce mne musí naplňovat. A tím jsem se řídila i při výběru vysoké školy. Vždy mě bavila matematika a fyzika, a proto jsem hodně přemýšlela, na kterou školu se přihlásit. I přes to, že jsem věděla, že v učitelství platy nikdy nebyly a nebudou vysoké, zvolila jsem raději to nežli studium technických oborů, ve kterých bych si určitě vydělala víc. Ale když jsem si položila otázku, zda by mě ta práce bavila, odpověď byla ne. Chtěla jsem pracovat s lidmi a dětmi, tak jsem zvolila pedagogiku. V současnosti si neustále doplňuji vzdělání v jedné společnosti v Praze, se kterou jsem maximálně spokojená, už i proto, že skladba účastníků je velice pestrá a můžeme sdílet zkušenosti z nejrůznějších oborů.

Čeho si nejvíce vážíte v osobní sféře?

Rodiny. Rodina pro mě vždy byla, je a bude oporou. A po přestěhování do Liberce to vnímám velice silně. Když doma na Moravě někdo něco potřeboval, tak se domluvila akce. Za odměnu člověk dostal např. rajčata (na ty je expert můj tatínek). Bohužel v novém prostředí, kde nemáte známé, to bylo velmi náročné. Až když odejdete, tak vám dojde, jak vám rodina chybí. Snažím se udržovat blízký kontakt s rodinou i na větší vzdálenost. Člověk nemůže jen brát, musí i dávat – je potřeba, aby vztah byl vyvážený.

Řídíte se v životě nějakým heslem?

Nemám žádné konkrétní krédo, kterým bych se řídila celý život. Ale myslím si, že je to dáno i výchovou, protože pro mne je automatická nezištná pomoc. Někdy si říkám, jestli to není příliš a že je potřeba se naučit říkat ne.

Sdílejte článek s přáteli

Share on facebook
Facebook