Pro Moniku je v pracovním životě důležité, aby ji práce bavila a naplňovala. U kolegů ocení spolehlivost, u sebe zase schopnost dobře zorganizovat pracovní úkoly a vše propojit s péčí o rodinu.
Co předcházelo založení rodinného ranče?
Před rodičovskou dovolenou jsem pracovala 5 let v administrativě. Po svatbě jsem otěhotněla a to byl jeden z impulzů k přechodu na živnost. Podnikání u koní byl můj dětský sen. Když přišla příležitost, chopila jsem se jí. Žádné kurzy ani přípravu, krom teorie z obchodní akademie, jsem neměla.
Věnovala jste se v dětství koním a jízdě na nich?
Koně jsou moje vášeň už od dětství. Zdědila jsem ji po mamince, která měla koně ještě před tím, než jsem se narodila. Kromě několikaleté přestávky jsem u koní celý život.
Kdy a proč jste se rozhodla pro založení rodinného ranče?
Rozhodnutí přišlo nezávisle na dětech nebo rodičovské dovolené. Nejdřív jsem potřebovala najít partnera, který by mě v této práci/koníčku podpořil. Protože jsem znala ze svého okolí ženy, které tu podporu neměly, a nechtěla jsem skončit jako ony. To se mi podařilo. Můj nastávající manžel mi darem pořídil kobylku. Vzájemně se podporujeme, ale každý máme svoji živnost. Manžel je truhlář-tesař, takže mi pomáhá na ranči, když potřebuju něco postavit. Každý den je jiný, společně s manželem kloubíme naše programy.
Jaké byly Vaše začátky?
Začínala jsem s koňmi na ustájení, to je ale špatně placené, když zvážíte čas strávený v práci a peníze, které vám za ni zbydou po odečtení všech nákladů. Proto jsem se postupně začala orientovat na poníky a děti. Získala jsem tak více peněz a mohla zaplatit i výpomoc do stájí.
Práce u koní je celoroční, zvířata nerozlišují svátky, prázdniny. Jak se Vám daří organizovat si čas v tomto období?
Ano, ke koním musíte 2 – 3x za den. To je výhoda služby ustájení koní. V rámci ní spolupracuji s děvčaty (majitelkami ustájených koní), na která je spolehnutí. Když jsem minulý rok byla 2 týdny se synem v nemocnici, tak jsem se nemusela bát. O koně bylo dobře postaráno.
Aktivity nabízíte i rodinám s dětmi o víkendu. Kdy máte prostor na vlastní rodinu?
Všechno je to o tom, jak si to zorganizujete. Naštěstí spolupracuji s lidmi, na které je spolehnutí a mohou mě zastoupit, znají koně a vědí, co od nich mohou čekat. Jedna paní nám vede jezdecký kroužek. Jsme spokojení všichni. Trvalo mi přibližně 5 let nastavit pravidla, která všem vyhovují a fungují.
Jak se Vám daří kloubit práci s rodinou?
Teď už je to dobré, ale začátky byly hodně krušné. Člověk si dopředu neumí představit, co to je mít dítě, a moc jsem nad tím nepřemýšlela. Mám velké štěstí, protože mám podporu rodiny. Všichni jsou ochotní se dětem věnovat. I díky tomu, že manžel si práci časově přizpůsobí, se nám dařilo péči o ně kloubit. Střídali jsme se u dětí, pomáhali nám i rodiče manžela. Chvíli mi trvalo naučit se práci a rodinu zorganizovat tak, aby to dávalo smysl. Kdybych na to byla sama, tak bych ranč nikdy nemohla rozjet.
V rámci zdravého fungování rodiny i Vy potřebujete prostor a čas jen pro sebe. Jak toto řešíte?
Já mám výhodu, nabíjí mě to, co dělám. Nemusím až tak hrotit koníčky. I když už ani nejezdím na koni, za loňský rok jsem jela jednou. Buď jsem s dětmi, nebo pracuju. Proto jsem svoji první kobylu po 5 letech prodala, protože jsem na ní nejezdila. Nechala jsem si po ní hříbě a u toho zatím nemám výčitky, že na něm nejezdím, protože ještě nedospěl.
Zapojují se Vaše děti do péče o poníky?
Na to, aby pomáhaly u koní, jsou ještě malé. Když mám nasedláno, tak je svezu. To jsou rády a líbí se jim to. Malý si zatím ještě nevybral a starší má rád techniku a traktory.
Dříve, když byly děti v kroužku jezdectví, nejdříve u koní pracovaly a teprve za odměnu mohly jezdit. Teď u nás musí odpracovat 2 hodiny za týden a i to přijde někomu příliš. Lidé nemají představu, co to obnáší starat se o zvíře venku. Když pak vidí své děti s kolečkem v blátě, tak jsou z toho rozpačití a argumentují tím, že se v životě napracují dost. Ale nemyslím si, že by to byla ta správná cesta.
Co je pro Vás důležité v pracovním životě?
Vzhledem k tomu, kolik času v práci trávíme, je pro mne důležité, aby mě práce bavila a naplňovala. Myslím, že je škoda, když se lidé zaměřují jen na výdělek a zapomínají, že práce by nás měla také bavit. Jak řekl jeden moudrý ekonom: „Lidé dělají práci, kterou nesnášejí, aby si vydělali na koníčky, které je baví.“ Peníze jsou důležité a je dobré si to přiznat. Tím spíš, když má člověk rodinu a nese za ni zodpovědnost. Mohu se spolehnout na své spolupracovníky, neleží všechno na mě. To jsem se musela naučit. Dříve jsem všechno dělala sama, tím se člověk žene do záhuby. Měla jsem zakódováno v hlavě, že čím víc budu pracovat, tím víc si vydělám. Tak to v živnosti ale nefunguje. Za něco jste placeni od hodiny a za něco placeni ani nejste. Občas jsem se přistihla, že řeším věci, které ani řešit nemusím, stále se za něčím ženu. Musela jsem změnit své myšlení a dalo to hodně práce. Nejtěžší období bylo, když se narodil druhý syn. Maminky vědí, že je to rozdíl mít jedno nebo dvě děti. Zjistila jsem, že si lépe organizuji čas, když jsem v lehkém presu a ne když mám na všechno dost času. Začala jsem si svého času více vážit a chtěla jsem si synka opravdu užít. Začala jsem se dostávat do rozporu – podnikání a děti a ani jedno jsem nedělala tak, abych byla spokojená. Nechtěla jsem volit mezi prací a dětmi. A nejvíce mě dohánělo k šílenství, když jsem řešila pracovní věci během času, který jsem měla věnovat dětem.
Jak se Vám podařilo oddělit čas na práci a na rodinu?
Někdy musíte dojít až na samou hranici, abyste ten problém mohli vyřešit. Začala jsem na sobě pozorovat počínající příznaky syndromu vyhoření a zvažovala uzavření ranče. To mi ale bylo líto a časem jsem viděla, že ranč jde dál a zlepšuje se to. Původně jsem hledala někoho, kdo by to za mě převzal. Nakonec jsem přeorganizovala ustájení, děvčata se o koně mohou starat sama za sníženou cenu, nebo je mají ustájené za plnou cenu a zaplatí i péči o koně. Mně se ohromně ulevilo. Stanovila jsem si, že když práci může udělat někdo jiný, má to smysl i za cenu, že z toho mám méně peněz. Začala jsem hledat způsoby, jak zapojit další lidi, aby to běželo co nejvíce beze mě. Zajišťuji chod ranče a nedělám všechno sama.
Je nějaký pracovní sen, který byste si chtěla splnit?
Mým snem je jízdárna s rovným a pevným povrchem. Teď máme rovnou jízdárnu – v létě se ale tráva vydupe a pak se tam hodně práší, když je mokro, tak je zase rozbahněná. Chtěla bych alespoň písek.
Další přání je vybudovat zázemí pro lidi, dětské hřišťátko a altánek, kde by se mohly konat různé akce, narozeniny. Můj sen od dětství je vytvořit místo, kde budou koně spokojeně žít a lidi si tam budou moci odpočinout a zrelaxovat se. To je moje vize, kterou se snažím postupně naplňovat.
Čeho si nejvíce vážíte v osobní sféře?
Mám zlatého manžela. Bez něj by to vůbec nešlo.
Máte nějaké životní krédo?
Mým životním krédem je jeden z žalmů: „Bože, stvoř mi srdce čisté.“ Mojí nejvyšší životní hodnotou je morálka. Co se mi v životě potvrzuje, je: „Když si něco opravdu přejete, tak se celý vesmír spojí, aby se Vám to podařilo splnit. Někdy to není hned. Někdy, když procházíme temným údolím, tak nás ta zkušenost připraví na to, co má přijít.“
Za Centrum Kašpar bychom paní Dýckové rádi poděkovali za poskytnuté ceny do soutěže během benefice Kašparovo taškaření.
