Když byly synovi čtyři měsíce, navštívila Centrum Kašpar a prošla sebepoznávacím i rekvalifikačním kurzem.
Tehdy si uvědomila, že zpět do gastronomie nechce – práce jí nevyhovovala v žádné oblasti.
„Centrum Kašpar mi ukázalo, že umím pracovat sama i v týmu. Pracovat sama je super, už kvůli dítěti. Udělala jsem si rekvalifikační kurz na asistentku. Následně jsem rozeslala spoustu životopisů, ale nikdo se mi neozval. Až současný šéf. Na pohovoru mi položil zásadní otázku: „Máte dítě?“ Nevěděla jsem, co mám odpovědět, přeci jen by se na takovou otázku ptát neměl,“ líčí zážitek z pracovního pohovoru. Nadřízenému se ale líbilo, že má dítě, a to ji překvapilo. Cítila, že má o ni zaměstnavatel zájem, že oceňuje její odpovědnost a vytrvalost. Lenka Boček nastoupila do nové práce, ačkoliv začátky byly těžké – byla v pojišťovnictví nováčkem. Jak sama říká, pojišťovnictví nebyla „láska na první pohled“.
Nyní pracuje samostatně a zároveň může čerpat i výhody týmu v rámci pobočky, není totiž pouze singl hráč. Vyhovuje jí sdílené prostředí, kde se prohodí pár slov, ale práci za ni nikdo jiný neudělá. Sounáležitost, která na prvním seznámení přišla od šéfa, se stále projevuje i v týmu v kanceláři, a přestože je v tomto oboru fluktuace vysoká, tým funguje jednotně.
Co bylo při rozhodování nejdůležitější?
Čas – pro mě obrovská devíza. I když občas peníze pokulhávají, čas se nedá vykoupit ničím. Můžu žít nyní! Nevím, co bude za pět let. Proto žiji teď!
Co si člověk má ujasnit, když chce podnikat?
Co od podnikání očekává a co je schopný obětovat. Já jsem očekávala to, že se budu moci věnovat dítku, že bude moci jít domů po „o“. Že budu moci skloubit svůj čas s manželovým. Sama jsem přišla na to, že musím být trpělivá.
Jak je Vaše práce těžká z hlediska řízení a sebeřízení?
Je to velmi náročné. Někdy jsem jak Alenka v říši divů, mám toho moc, nejsem schopná být kreativní, takže se věnuji restům, administrativě. Na svou práci se nemůžu vykašlat, musím pracovat a věci neodkládat. A když je dítě nemocné, jsem s ním doma, věnuji se práci pak efektivněji, byť je to náročnější. Ale o to krásnější.
Objevila jste u sebe už dříve obchodní a manažerské sklony?
V této oblasti mi pomohly kurzy Centra Kašpar, kterých jsem se účastnila. Jsem ráda, že je v Liberci instituce, která pomáhá lidem, ať už maminkám nebo pánovi či paní před důchodem najít svůj směr v profesi.
Jaký úspěch Vás těší?
Mám radost z toho, že jsem se dostala až sem. Ne každý dokáže překonat krize, které toto povolání přinese. Vždy jsem na věci nahlížela pozitivně a velkým tahounem je pro mě moje dítě. Umím se postavit ráno před zrcadlo a říct si: „Tak jdeme do boje znova…“. Musíte si to v sobě nastavit, nakopnout sebe sama, musíte to umět a využívat to. Motivátorem jste vy sama. Manžel i dítě vás podpoří, ale nakopnout se musíte vy sama.
Jak vnímáte postavení mužů a žen v naší společnosti – jsou rovnoprávnými partnery?
Tím, že jsou ženy více emancipované, tak je situace vyrovnanější. Být u plotny a věnovat se dětem mělo své opodstatnění. Dnes se možnosti srovnávají a ženám se pomáhá vyniknout, i když ne úplně v těch typicky „mužských profesích“. Je snaha být rovnocenným partnerem mužům. Je zde pomalu rovnováha.
Je podle Vás potřeba se otázkám rovných šancí na trhu práce věnovat?
Stoprocentně, z obchodního hlediska může být chlap ten, kdo má sílu, vytrvalost, odhodlanost. Žena zase častěji přináší cit, rozum, kreativní myšlení. A toto by se mělo propojit, aby obchod fungoval tím správným směrem. Bez žen je obchod příliš agresivní. Ženy by si měly vštípit odhodlání, trpělivost. Je potřeba v ženách vychovat tyto vlastnosti a umění nebát se. Měly by si od mužů vzít jistou dávku tvrdohlavosti, odhodlanosti, vytrvalosti. Ženy jsou podle mého jako květiny – křehké a citlivé, jsou krásné a voňavé, ale začnou se ohýbat, jakmile přijde první sprška. Neumíme překlenout neúspěch. Já jsem jako dívka byla vzorcem květiny vychovávána – najdi si bohatého manžela, vzdělaného, a budeš mít spokojený život. Tatam je doba, kdy nechaly ženy na sobě štípat dříví. Nyní je doba, kdy můžou mít vlastní názor a ostřejší lokty k tomu, aby se prosadily. Zastávám názor, že žádné rozhodnutí není ani špatné ani dobré, pouze vás nějakým způsobem nasměruje.
Co byste vzkázala lidem, kteří se po profesní pauze vracejí do práce?
V první řadě mám motto: „Pouze ty a jedině ty jsi pánem své situace.“ Je to umění nahlédnout do sebe sama a říct si, jaký mám potenciál, co mě baví, naplňuje, co umím. Najít si něco, v čem jsem dobrá. Být zručná, zkusit si obchodovat např. v různých kosmetických firmách, třeba i skrz sociální sítě mají lidé spoustu možností hledat v sobě, v čem jsou dobří. Je potřeba zkoušet. Nespoléhat se na to, že to nějak dopadne. Oni mi drží zaměstnání apod. Je potřeba se angažovat sama. My nyní odcházíme na mateřskou v době, kdy můžeme ještě cokoliv změnit – můžeme se vzdělávat, zkoušet pracovní příležitosti apod. Ve vyšším věku to už tak hladce třeba nepůjde.
Co je pro Vás podstatné v pracovním životě?
Spokojený klient. Myšlenka, že člověku můžu pomoci, vyřešit mu osobní situaci. Můžu mu pomoci situacím předcházet, a když situace nastane, můžeme ji společně řešit. V práci nejdu na kvantitu, ale kvalitu. To je někdy dost těžké, ale já to beru tak, že pokud je práce kvalitně odvedená, přijde další. Je to běh na dlouhou trať. Bohužel jsou ale mezi námi i dravci, kterým je jedno, jak práci dělají, potřebují vykazovat čísla, ale jsou i kolegové, kteří opravdu běží ten maratonský běh.
Finanční gramotnost v ČR pokulhává – pojištění je nadstandard. Když se ale něco stane, situaci neumíme řešit. Na západě je spoření na budoucnost zcela běžné. Právě proto individuálním přístupem bych ráda změnila myšlení klientů, aby si spořili v první řadě na sebe.
Čeho si nejvíce vážíte v osobní sféře?
Odhodlání a že jsem si zlepšila trpělivost. Jsem strašně netrpělivý člověk.
Jakým heslem se v životě řídíte?
Žádné rozhodnutí není ani špatné ani dobré, pouze vás nějakým způsobem nasměruje.
Každé rozhodnutí zvažuji, a když ho udělám, tak si za ním stojím. Jsem si vědoma jeho důsledků, ale za svým rozhodnutím si stojím.
Velkou podporu mám v manželovi. Vidí, že mě práce baví a naplňuje.
A co bude dál?
V pojišťovnictví jsem rok a půl. Před tím jsem pracovala i u makléřské společnosti. Nerada prodávám něco, o čem nevím, nebo pochybuji. Neumím lhát, aby byl na tom klient bit. Do budoucna bych se chtěla věnovat psychologii, koučinku… říkám si, že ten čas ale přijde. Musím na to mít klid. Být ustálenější, být tvor klidný a rozvážný. Chci se dál vzdělávat, nedokážu zůstat na jednom místě, učím se anglicky, začala jsem se základy španělštiny. Musím se stále vzdělávat. Jakmile přestanu, začnu se nudit a jsem jak na jehličkách.
Pro koučování mám ve stávající práci velkou průpravu. Každý den pracuji s někým jiným, když po vás někdo řve, musíte zanechat chladnou hlavu, zahladit problémy, být vstřícný. Je vždy úžasný pocit, když přijde člověk a vidí, že pro něj někdo udělal něco navíc. Každý den je úplně jiný a to je na tom to nejlepší.
